Ikebana

1. května 2007 v 22:54 |  ostatní
Je japonský způsob aranžování květin, které má velmi dlouhou tradici. Své kořeny má ikebana zřejmě až v Indii a Japonci se s ní seznámili počátkem 7. století. Ikebany se často používálo k aranžování květin před obrazy a sochymi Buddhy ve svatyních. Během let se ikebana rozvíjela spousty směry. A i v dnešní době je jeé tradice velmi živá a dokonce se vyučuje v mnohých školách. Podstatou ikebany jsou tři základní skladební prvky - země, člověk a nebe. Cílem tohoto způsobu aranžování květin je vyjádření jednoty a harmonii s vesmírem.
 


 



japonské slavnosti

9. května 2006 v 20:13 |  japonsko
Svátky spojené se šintó se původně nazývají Macuri a slavý se většinou u jednotlivých svatyň nebo oblastí. Co se týče celého Japonska, mají čtrnáct státních svátků stanovených zákonem. Devět jich bylo uzákoněno v roce 1948 a zbylé později. Pokud je svátek v neděli, připadne vysněné volno na následující den
1. ledna - Gandžicu (Nový rok)
15. ledna - Seidžin no hi (Den dospělosti)
11. února - Kenkoku kinen no hi (Den založení státu)
21. března - Šunbun no hi (Den jarní rovnodennosti)
29. dubna - Midori no hi (Den zeleně)
3. května - Kempó kinenbi (Den ústavy)
5. května - Kodomo no hi (Den dětí)
15. září - Keiró no hi (Den úcty ke stáří)
20. září - Umi no hi (Den moře)
23. září - Šúbun no hi (Den podzimní rovnodennosti)
10. října - Taiiku nohi (Den tělovýchovy)
3. listopadu - Bunka no hi (Den kultury)
23. listopadu - Kinró kanša no hi (Den díků za práci)
23. prosince - Tennó tandžóbi (Císařovy narozeniny)

3. - 4. února - Secubun (Svátek vyhánění ďábla)
8. února nebo 8. prosince - Harikujó (Slavnost zlomených jehel)
3. března - Hana macuri (Svátek holčiček)
7. července - Tanabata (Svátek milenců)
15. července - Čúgen (Polovina léta, posílají se přání dobrého zdraví a dávají se dárky)
13. - 16. července - Bon (Svátek za zemřelé)
15. listopadu - Šičigosan (Svátek tří a sedmiletých děvčátek a pětiletých chlapců)

Malby

9. května 2006 v 20:12 |  malby



Něco o japonštině

9. května 2006 v 20:04 |  japonština
V úvodu bych rád zdůraznil, že Japonci mají jeden z nejoriginálnějších a nejtěžších způsobů psaní na světě, který do žádné jazykové rodiny. Je to také proto, že japonský jazyk používá k vyjádření myšlenek na papír dvou abeced (katakanu a hiraganu) a písma (kandži), které je přejato z čínského písma. Čistě japonských znaků, tj. takových, které čínstina nezná je pouze kolem dvou stovek. Samozřejmě během doby japonci i číňané své znaky zjednodušovali. Lze ovšem říci, že když Japonec napíše nějaký znak, pak Čínan jeho význam pochopí asi v 90 %. Opačně je to taky tak. Jediný, ale zato přímo obrovský rozdíl mezi čínskými a japonskými znaky je ten, že v Číně co znak to jeden význam. To v Japonsku neplatí, zde má znak mnoho výrazu a odvíjí se to od kontextu celé věty. Každý, kdo má zájem se naučit japonsky (na světě je takových lidí asi půl miliónu) musí tyto tři části složitého grafémového systému zvládnout. Je důležité podotknout, že sami Japonci mají s jejich písemným projevem veliké potíže. V roce 1946 vydalo ministerstvo vzdělávání ustanovení, že v tisku a mediích by se mělo psát jenom omezeným počtem znaků. To ovšem neplatí pro vědeckou terminologii a leckdy se ani v krásné literatuře nedodržuje a mnozí Japonci v této chvíli odkládají onu knihu, časopis apod., protože neznají význam oněch znaků a text se stává nečitelným. V japonštine se píše buďto ve sloupcích a to zprava doleva a nebo v řádcích zleva doprava (jako v Evropě).
Výslovnost je pro Čecha velmi jednoduchá. V japonštině je 5 základních souhlásek (A,I,U,E,O) a 13 souhlásek. V japonském jazyce je velmi propracovanou a pro nejaponce velice složitou ta část, která se věnuje zdvořilostím frázím, které jsou zde užívány daleko více než kdekoliv na světě. Podle tohoto "zdvořilostního jazyka" se rozlišují tyto styly: důvěrný, zvořilý, uctivý a formální. Komunikace mluvčího s druhou osobou se stává problematickou, jestliže nesprávnmě odhadne postoj oné osoby ve společenském měřítku a neupraví podle toho svou skladbu vět.
Díky rozložení země jako takové vzniklo mnoho různých dialektů. Ovšem v zásadě se dělí pouze na dvě základní skupiny. Je to západní a východní dialekt. Čím více jsou japonci od sebe vzdálenější tím víc se prohlubují rozdíli v jejich výslovnosti. Je dobré, aby se každý, kdo se chystá spočinout v rozhovoru s pravým nefalšovaným japoncem na tuto skutečnost připravil.
Zajímavou skutečností je to, že jazyk původních obyvatelů japonských ostrovů - Ainů nevykazuje žádné společné rysy.

Kana
Kana je souhrný název pro katakanu a hiraganu, dvě japonské abecedy, v nichž je v každé 48 znaku. Existují však i dvě znělostní znaménka (nigori a marunigori), které množství znaku v jednotlivých abecedách témeř zdvojnásobuje.
Katakana
Katakana se vyznacuje ostrými (špičatými) tahy a používá se pro názvy rostlin, zvířat. Důvod pro toto bylo zjednodušení dřívějších velmi složitých znaků pro jejich názvy. Také se využívá pro přepis nejaponských slov nebo se někdy používá ve smyslu kurzívy pro zvýraznění části v textu.

Hiragana
Hiragana je zaoblenější a je používana pro přepis japonských slov.
V případě, že neznáte kandži platí, že libovolný japonský text se dá napsat pomocí kany. To tedy znamená, že když se naučíš kanu, pak Japonec přečte, co autor napsal. Zde platí, že pokud pisatel nedodrží správný postup psaní znaku, může se stát, že jeho věta nebude k přečtení. Tady je vidět, že se vyplatí strávit víc času při učení kany a dbát na správné tahy KanjiKanji je nejkomplikovanější japonské písmo. Poprvé bylo přineseno do Japonska buddhistiským mnichem před více než 1200 lety. Jsou to čínské znaky, kterých na tisíce, většina symbolů má více než jednu možnost čtení.

Kaligrafie

9. května 2006 v 19:59 |  kaligrafie
Kalifrafie jako taková není pouze doménou Japonska. Je rozšířena téměř ve všech zemích Dálného východu, zejména v Číně. Není dobré, abyste kaligrafii zaměňovali za něco jako krasopis. Je to něco víc, je to jeden ze směrů lidských umění, které si získolo mnoho obdivovatelů. Na Západě se často kaligrafie spojovala s odnoží budhhismu, se Zenem. Ale ve skutečnosti to nemusí mít žádnou souvislost.


V Japonsku se tímto uměním zabývájí desetitisíce uchazečů a stale jich přibývá. Popularitu si umění kaligrafie získává i za hranicemi Japonska a to téměř po celém světě. Česká republika samozřejmě není vyjímkou. Z vlastní zkušenosti vím, že lidí, kteří projevují zájem o tuto činnost, je poměrně mnoho.

V Japonsku se konají v Tokiu a i v jiných městech soutěěže ve tvorbě kaligrafií. Často jsou tyto soutěže pořádány při příležitosti oslav Nového roku. Kaligrafie je jakýmsi obrazem jeho tvůrce u které se obzvlášť cení uvolněný rukopisPro psaní se využívají štětce a tuš. Tuž se předem připravuje velmi pečlivým třením tušového kamene. Tato činnost by se také dala přirovnat k jakémusi obřadu, který je přípravou k dobrému duševnímu rozpoložení tvůrce.

Samotné kreslení vyžaduje mít za sebou mnoho perné práce, aby ruka získala potřebnou lehkost a dovednost. Student kaligrafie musí léta cvičit, aby získal takový stupeň dovednosti.

Texty kaligrafií se zásadně píší ve sloupcích shora dolů, to umožňuje vzájemné spojování jednotlivých znaků v takměř jeden pohyb, jednu čáru. Když jsme již narazili na kaligrafické písmo je nutno připomenout, že se k tvorbě používají kandži (znaky) případně i písmena hiragany. Katakana jako taková se při kreslení kaligrafií nepoužívá.
Základem pro každého studenta je zvládnutí základních druhů písma, jimiž jsou:

Kaišó - základní druh písma
Gjóšó - běžný druh písma
Sóšó - trávový druh písma (toto je v podstatě již kaligrafická záležitost)

Kam dál